něco na čtení

TÝDEN.CZ

Na podzim, když kvetou jiřiny

Policejní auto parkovalo před domem už od rána.
Dva kluci v uniformách obcházeli sousedy a vyptávali se na dědka. Brali to důsledně od přízemí nahoru, ale málokde jim otevřeli, ve všední den dopoledne byla většina lidí samozřejmě v práci.
Žmoulala jsem v prstech cigaretu a foukala kouř do digestoře. Mám jim říct, že jsem dědka znala? Můžou si snadno zjistit, že jsme skoro třicet let spolu bydleli v Karlíně ve stejném domě a ještě by je mohlo napadnout, že se něco snažím zatajit. Neměla jsem ovšem chuť se o něm bavit a hrabat se ve vzpomínkách. Teď už nám škodit nemohl. Vídala jsem ho z okna, jak se plouží ulicí a kolečka otrhané tašky drkotají o dlažbu, zatímco kostnatou paží k tělu tiskne pouzdro s houslemi. Obličej schovával pod krempou olysalého klobouku, z jehož stínu trčel špičatý nos a oči plavaly za tlustými skly brýlí jako zlé ryby.
Mám přiznat, že jsme se znali?
Prý se oběsil. Uvázal si jeden konec prádelní šňůry kolem krku, druhý za balkónové zábradlí, a někdy pozdě k ránu skočil. Ještěže ho našli dřív, než děti vyrazily do školy. Někdo na trávníku venčil psa, náhodou zvedl oči k oknům dřímajícího paneláku a na betonové stěně mezi stovkami tmavých oken uviděl siluetu bez života. Houpala se za krk jako hadrový panák, jako ranec šatů na zlomeném ramínku.
Zvonek zadrnčel v bytě pode mnou. Zatajila jsem dech, abych nepřeslechla, jestli policajtům někdo otevře. Srdce mi bušilo až v krku. Pak jsem spláchla cigaretu do záchodu a naboso vklouzla do bot. Z věšáku jsem stáhla kabát a plátěnou tašku. Nikdo mi nemůže zakázat, abych si odběhla na nákup. Potichounku jsem za sebou zamkla a přivolala výtah. Kdyby se mě snad později ptali, řeknu, že jsem dlouho spala a o dědkově smrti neměla tušení.

Všimla jsem si jich, sotva jsem vyšla z obchodu. Seděli jako obvykle na rozlámané lavičce u pískoviště. Malých dětí už je na sídlišti jen pár, dřevěná ohrádka se dávno rozpadla a písek splynul s prachem, vajgly a psími hovínky. Kdo ví, proč taky nejsou v práci?
Tlusťoch bydlí o patro výš a občas se potkáváme ve výtahu. Popotahuje, hlasitě polyká, za jízdy mu na tvářích vždycky naskáčou rudé fleky. Dělám, že to nevnímám a po sté si čtu nápis na dveřích: „Vackerman je vyposilovaný pako."
Vypadá, jako by ho upekli z překynutého těsta, odulá tvář v šeru výtahové kabiny pluje nad límcem košile, kterou nosí zapnutou až po škrtící knoflík pod krkem.
Zrzavá holka vedle něj září zdravím. Když na sebe na chodbě narazíme, vždycky mě nahlas pozdraví a vycení špičaté zoubky. Kdyby věděla, co od nich přes tenkou panelovou stěnu slyším, tolik by se na mě nesmála.

Zastavila jsem se před obchodem, nákupní tašku postavila na zem a utáhla si šálu kolem krku. Nohy bez ponožek mě začínaly zábst. Ze všech stran slyším o globálním oteplování a přitom jsem už v půlce září musela ze skříně vytáhnout zimník. Teď se budu navíc potulovat venku, dokud z parkoviště nezmizí policajtské auto. Zadní vchod máme už druhý týden zablokovaný lešením, po kterém se od rána promenují dělníci v červených overalech. Do zimy by měli stihnout obložit zdi polystyrenem a natřít je na oranžovo. Zkusila jsem si představit, jak se tím změní vzhled dvanáctipatrového betonového bloku, ale pak jsem na zábradlí dědkova balkónu zahlédla cár zplihlého provazu a lekla se, až mě rozbrněly prsty na rukou.
Jestlipak bude vůbec někomu chybět? V Karlíně se o něm říkalo, že má dva syny, ale co jsem ho já znala, bydlel už dlouho sám v jednopokojovém bytě pod půdou. Když nás před pár lety z domu vyhnala stoletá voda a octli jsme se v tomhle paneláku, muselo mu být už přes osmdesát.
Někteří z obyvatel zatopené karlínské ulice se po povodních do svých bytů vrátili, ale náš dům se z velké vody už nevzpamatoval. Vymlela si cestu v základech a odhalila skryté vady statiky, stejně jako fakt, že se o něj desítky let nikdo pořádně nestaral.
Kdo neměl kam jít, získal v prvních dnech azyl v tělocvičně a později dokonce obecní byt, pokud byl ochoten uhradit dluhy, které nasekali předchozí nájemníci. Já jsem takhle přišla ke garsonce a stejné štěstí měl i houslový dědek. Nejspíš proto si pak musel přivydělávat žebráním. V zimě, v létě ho bylo vídat, jak postává na Národní s kloboukem u nohou a příšerným vrzáním loudí z turistů drobné. Čas ho vysušil jako křížalu a přitlačil ho k zemi. Dlouhé vousy mu padaly na hrudník a měl je, stejně jako nehty na rukou, žlutohnědé od dehtu tisícovek cigaret bez filtru.

Policajtské auto zmizelo. Skulinami v nabubřelých mracích se dralo sluneční světlo a zlatočervené listí javorů hořelo.
V Karlíně člověk pomalu nevěděl, která je roční doba, až tady na kraji Prahy jsem si zas uvědomila, jak se od sebe jednotlivá období liší. Z okna garsonky koukám na les, který teď hraje všemi barvami. Mezi smrky a zkroucenými borovicemi do dálky září koruna buku a kruh spadaného listí kolem něj připomíná spáleniště.
Zavřela jsem oči a zkusila si vzpomenout, jak voní vlhký les, ale podařilo se mi vyloudit jenom hlasité kručení v žaludku.
Poslední dobou jsem živa z kávy, jablek a cigaret a protože jsem za tři měsíce zhubla skoro deset kilo, uznala jsem, že bych se měla přestat odbývat. Kromě masa na polévku jsem si koupila i housku a měkký salám. Je levnější, chutná mi víc než šunka a navíc je zdravější, protože místo škodlivého masa je v něm spousta sóji.

Ponořená do sebe, kráčela jsem po diagonále betonovým srdcem sídliště a na ty dva na pískovišti zapomněla jako na smrt, až jsem najednou stála před nimi a odpovídala jim na pozdrav. Usmívali se a zrzavá holka se zeptala, jestli se mi taky nechce domů. „Je to peklo, co?" pokývala hlavou a kudrny se jí roztančily kolem hlavy. Odfoukla si vlasy odspodu z čela, tak jak to kdysi dělávala moje babička, když myla schody a nechtěla si sahat špinavou rukou na obličej.
„Sotva ráno rozlousknete oči, zírá vám do ksichtu nějakej cizí týpek."
Základy našeho soukromí se začaly otřásat předminulý týden, když dům obestavěli lešením a dali se do opravování balkónů u větších bytů. Když se potom dělníci přestěhovali na severní stěnu, kam ústí okna garsonek, začalo se mě to týkat osobně. Sledovala jsem, jak chlapi v bagančatech suverénně dusají po křehké lávce, která se vznáší přinejmenším půl metru od zdi. Najednou nebylo kam se schovat, v jediné místnosti jsem si mohla tak akorát zalézt do postele a přetáhnout peřinu přes hlavu. Poprvé jsem zalitovala, že jsem si nenechala namontovat žaluzie.
„Chci koukat do nebe," říkala jsem holkám. „Z ulice do sedmýho patra mě stejně nikdo nevidí." Teď jsem tedy měla, co jsem chtěla, stal se ze mě štvanec.
„Copak vy taky nemáte žaluzie?" zeptala jsem se a ona pohodila hlavou:
„Můj byt to není a Pařez nekoupí ani záclony." Obrátila se k tlouštíkovi: „Znáš ho, skrblíka."
„Stejně je to hnusný," pokračovala. „nechci, aby to doma vypadalo jako na úřadě."
Všimla jsem si, že tlouštík sahá do kapsy pro cigarety a automaticky ho napodobila. Vyskočil, aby mi připálil, ale přestože jsme plamínek chránili před větrem dlaněmi, musela jsem mu nakonec vzít zapalovač z ruky a rychle bafat, než se tabák rozdýmal.
Když si i on po kratším zápolení s větrem zapálil, podal svou cigaretu zrzce. Třikrát hladově potáhla, až se jí ve tvářích udělaly důlky, a vrátila mu ji.
„Nesmím," vysvětlila mi. „Jsem těhotná."
Naštěstí nám v tu chvíli nad hlavou proletěl vrtulník záchranné služby, takže jsem měla čas rozmyslet si, jestli se mám přiznat, že jsem kdysi v těhotenství taky kouřila.
„Přestože se už tenkrát vědělo, že po vykouření jediné cigarety prodělává plod v matčině lůně křeče a vykazuje zvýšenou srdeční činnost, jako by se dusil," odříkala jsem zpaměti a zrzka na mě vytřeštila oči.
„Nenáviděla jsem se za to, ale nedokázala jsem s tím skončit," usmála jsem se, abych ji uklidnila. „Dost jsem se prala s představou plodu, jak se ve mně svíjí a těch pár cigaret za den, který jsem si neuměla odříct, jsem zahazovala po prvních šlucích."
„Děti kuřaček prej mají nižší porodní váhu," řekla ustaraně.
„To nemůžu popřít," pokrčila jsem rameny. „Ale moje holky byly malinký už jen proto, že byly dvě."
„Dvojčata?" zaradovala se. „To je mazec!"
„Neměly dohromady ani čtyři kila," přikývla jsem. „Ale vykřesaly se z toho. Musíte se potkávat, jezděj za mnou každou chvíli."
„Hele, klidně nám tykejte," požádala mě. „Já jsem Soňa a tohle je Arnošt."
Vstal a vysekl mi poklonu s rukou na hrudníku jako Japonec.
„Doufám, že tam mám kluka," pohladila si břicho. „Pařez by se zbláznil, kdyby měl mít dvě holky."
„Tak já půjdu," zvedla jsem tašku ze země. „Musím vařit."
„Čekáš návštěvu?"
Musela jsem přiznat, že vařím pro sebe, ale kdybych tušila, že to vyvolá takový údiv a závist, byla bych se radši kousla do jazyka. Nakonec mi nezbylo, než je pozvat na oběd. Arnošt se trochu ošíval, ale Soňa se z toho nepokrytě radovala. Poznala jsem hned, že neumí být sama. Když člověk není tak jako já vysloveně samotář, může mu být samota trochu na obtíž.

Samota není osamělost. Chodím sama do kina i na výstavy a přitom se necítím osaměle. I do divadla chodívám, ale tam je to poněkud obtížnější, vzhledem k neúměrně dlouhým přestávkám, během nichž musím vždycky znovu řešit, jestli budu nápadnější, když zůstanu trčet v prázdném hledišti, nebo když budu se sklenkou předraženého džusu překážet v rohu bufetu. Proto mám rádši jednoaktovky, že jsou bez přestávek a ze všeho nejradši bych byla neviditelná.
Dokonce i do restaurace si občas zajdu. Beru si s sebou knížku a čtu si, než mi přinesou oběd, i při jídle si potom čtu, což bych samozřejmě dělat neměla, protože je to nezdravé. Jíst se má v klidu a soustředěně a především se všechno musí pořádně pokousat.
Nic se ovšem nemá přehánět, jelikož přehnaným žvýkáním se jídlo jednak hrozně protáhne a všechno potom chutná jako bahno.

„Policajti to prej definitivně zabalili," hlásila Soňa mezi dveřmi. „Už bude klid."
Přišli přesně v jednu, jak jsme se domluvili a přinesli s sebou láhev červeného vína.
„Já nepiju," ujišťovala mě a opravdu si nalila jenom na dva prsty.
„Já také nepiji," promluvil Arnošt vůbec poprvé a zakryl skleničku dlaní. V šeru kuchyňského koutu měl tvář popelavou a v očích popraskané žilky, jako kdyby plakal.
„Na zdraví," přiťukly jsme si se zrzkou.
„Ať je chytrej," připila svému synovi a pak se tomu dlouho chichotala.
Odvážila jsem se zeptat, jestli nevědí něco víc o dědkově smrti, ale oba jenom krčili rameny.
„Stejně vám řeknu, že je drsný, takhle to skončit," zvážněla a podívala se na Arnošta, jako by čekala, že něco dodá. Uhnul očima a ještě víc mlčel.
„Nepovídej, žes tohle stihla za hodinu navařit," užasla nad prostřeným stolem.
Vedle obrovitého Arnošta se zdála malinká a já musela odolávat pokušení dotknout se kudrn, pérujících kolem kulatých tváří.
„Můžu?" chopila se naběračky a opatrně rozlévala polévku do talířů.
„Sedm let na ubytovně," odříkávala. „Z toho čtyři roky na dvojáku. Tři různý spolubydlící a všechny praštěný. Než si mě vzal Pařez k sobě," ohlédla se, jestli posloucháme, „prodávala jsem hadry na Václaváku od desíti do šesti. Domů jsem přijela v půl osmý a do osmi jsem pravidelně vytuhla. Tam se nedalo dělat nic jinýho než spát nebo čumět na bednu." Palcem setřela z okraje talíře kapku a olízla si prst:
„Hm, máš to dobrý."
„Moje poslední spolubydlící byla noční recepční. Dělala dvanáctky, krátkej, dlouhej tejden. Šetřila na byt. Když nebyla v práci, spala. Kdo spí, nemusí jíst. Byla průsvitná jako duch. Dokázala spát šestnáct hodin v jednom tahu - tohle bych já teda nemohla."
„Domácí gulášová polívka," přivřela blaženě oči. „Mám si k tomu vzít chleba, nebo bude ještě druhej chod?"
Arnošt si hrál se lžící a neříkal nic.
„Jak to, že nejste v práci?" zeptala jsem se.
„Rizikový," poplácala si bříško. „Zatím, časem se to snad usadí."
Přeletěla jsem pohledem k Arnoštovi, jestli odpoví, a pak to udělala za něj:
„Má důchod." Zčervenal a sklopil oči do talíře.
Sáhla po krajíci chleba, odtrhla kůrku, střídku zmačkala do kuličky a celou si ji nacpala do pusy. Kůrkou potom pečlivě vytřela talíř a opřela se do židle.
Podala jsem jí z kuchyně kameninovou místu. Strčila nos pod pokličku:
„Knedlíky! Co je v nich?"
„Jenom jabka," přiznala jsem. „Nic jinýho jsem doma neměla."
Sypali jsme si je skořicí a cukrem a polévali rozpuštěným máslem. Byl to báječný pocit, krmit někoho, komu doopravdy chutná. Chovali se způsobně. Soňa sklidila ze stolu a Arnošt se sám od sebe hrnul k nádobí. Kdykoliv šel jeden nebo druhý okolo mé skleničky, dolili mi. Brzy mi ztěžknul jazyk, ale to už bylo pozdě brzdit s pitím, protože láhev byla skoro prázdná. „Co ta tvoje poslední spolubydlící?" ponoukla jsem Soňu k vyprávění. „Ušetřila na byt?"
Přikývla. „Dala dohromady čtvrt milionu a na zbytek si vzala hypotéku. Odstěhovala se do Neratovic. Byt má prázdnej a šetří na zařízení. Krmí se suchejma rohlíkama a spí na zemi každej den patnáct hodin, protože se z tý díry nikam bez auta nedostane. Dřív se snažila přežít ubytovnu, teď přežívá Neratovice. Děsný, vám řeknu, dost děsný."
Mlčky jsme s Arnoštem přitakali. Mladí to dneska mají těžké.
„I proto jsem ráda, že se mi tohle přihodilo. Kdybych nebyla těhotná, Pařez by si mě k sobě nevzal."
Kdyby mi víno nesvazovalo jazyk, byla bych jí řekla, že se na dítě může těšit. Nakonec je totiž celkem fuk, jestli si je člověk pořídí z vášně, nebo třeba jenom proto, aby se dostal z ubytovny. Mě tenkrát před třiceti lety taky v první chvíli nezaplavily ušlechtilé pocity. Nejdřív jsem byla jenom vyděšená, protože dítě znamenalo především konec mládí. Znamenalo průšvih doma, svatbu a definitivní rozloučení s nadějemi na vysokou školu.
„Hlavně aby to bylo zdravý," chtěla jsem říct, ale jazyk se mi špatně ohýbal a vyšlo ze mě cosi jako další „na zdraví", jenomže už nebylo co pít.
„Tak my asi půjdem," zvedla se.
Rozhlédla jsem se. Nádobí bylo umyté, Arnošt právě třepal ubrus z okna.
„Vy jste tak rychlí," nestačila jsem se divit.
„Příště vařím já, co říkáte?" navrhla. „Nebo ty?" ohlédla se na něj, ale hned se opravila: „Radši já, ať to máte za sebou."
Rozloučili jsme se na chodbě. Tlouštíka jsem slyšela stoupat po schodech do osmého patra, zatímco Soňa zmizela ve dveřích protějšího bytu. Byli moc milí, ale z jejich povídání mi hučelo v hlavě. Během posledních tří blažených měsíců samoty jsem skoro zapomněla, jak člověka přítomnost cizích lidí utahá.

Když jsem před třiceti lety uvěřila, že jsem těhotná, byla jsem skoro o deset let mladší, než je dneska zrzavá Soňa. Právě jsem docela slušně odmaturovala, táta ale stejně nadával, že jsem chuligánka. V zemi, kde se nic nesmělo, k tomu stačilo málo: chodit do hospod, pít pivo a kouřit startky, poslouchat řeči o politice, bigbítu a fotbalu, usmívat se a kývat a být až po uši zamilovaná do kluka, co měl vlasy pod lopatky.
Vypadal trochu jako Berger z Formanových Vlasů a byl taky tak nespoutaný, což mu občas vyneslo nakládačku od policajtů, jenomže on měl snížený práh bolesti a když ho mlátili, chechtal se jim do očí.
Pocházel z divné rodiny. Jako kdyby je pod společnou střechu zahnala náhoda nebo nepřízeň počasí. Jeho máma dost pila. Už v té době to na ní bylo trochu poznat, ale ještě se docela držela a občas, když fakt chtěla, dokázala udělat dojem. Byla malinká, svým dvěma synům sahala po ramena a možná i proto s nimi pořád tak nějak koketovala, kroutila se a kňourala jako školačka. Když se smála, rachtalo to jako plechový kbelík po schodech do sklepa, hlasivky měla zhuntované pitím.
Do té doby jsem neviděla, že by měl někdo doma takový binec. Štítila jsem se u nich posadit na židli, natož napít se hrnku. Když jsem pochopila, že tím nikoho nepohorším, koupila jsem si gumové rukavice a umyla záchod, umyvadlo i špínou zahnědlé kachličky v koupelně. Připečená vrstva mastnoty šla ze sporáku odřít jenom špachtlí. V klučičím pokoji jsem vyluxovala koberec, převlékla Petrovu postel a zapálila svíčku, abych spálila cigaretový kouř.
Kouřili doma všichni tři. Jejich mámu si pamatuji jedině s čadícím cigárem pod odbarvenou ofinou a s přivřenýma očima, do kterých jí vháněl slzy dým. Kluci měli prsty žluté od nikotýnu.
Kouřili jsme v posteli před milováním i po něm. Popelník si postavil na nahý hrudník jako Alain Delon a sykal bolestí, když jsem zamačkávala cigaretu o jeho tenké plechové dno, ale držel, protože byl chlap. Naše dlouhé vlasy na polštáři splývaly a když se přese mě natáhl, byla bych mu nejradši zabořila nos do podpaží, aby mi jeho vůně už nikdy nevyvětrala z paměti.
Vyklepal z krabičky dvě cigarety, zapálil je a jednu mi podal. Dým stoupal k šedivému popraskanému stropu, na kterém pod omítkou prosvítaly střešní trámy a já věděla, že to mám, že to držím za pačesy, že se toho přímo dotýkám. A vzhledem k tomu, jak dobře si to ještě dneska pamatuji, bych řekla, že jsem se ani tolik nesekla.

Pak jsme spolu jednou šli Stromovkou a všude bylo tolik spadaného listí, že se cesta pod ním dala jenom tušit. Kopali jsme do barevných kupek a suché listí se zvedalo od země jako hejno utahaných motýlů a snášelo se na nás ze stromů a vonělo, až v duši brnělo. Zničehonic pustil mou ruku, rozběhl se přes trávník, uprostřed běhu se chytil za srdce a skácel se k zemi.
„Dostali mě," zachroptěl, když jsem si k němu klekla. A byla by to sranda, kdyby to nebyla pravda.
Dlouho si myslel, že se mu podaří vojně uniknout. Chodil po doktorech a sháněl potvrzení, že je chabrus na plíce a že má žaludeční vředy, a já si nechala vystavit papír s razítkem na těhotenství, bylo nám to ale houby platné, vojáci už ho ze spárů nepustili. Doma mu na stole ležel povolávací rozkaz a my měli poslední tři dny na to, abychom se na dva roky rozloučili.
Seděli jsme vedle sebe na žluté trávě a vlhko od země nám prosakovalo přes džíny na kůži, dokud na nás nezačal hulákat lovec tygrů, který obcházel park s holí na napichování papírů a vajglů.
Kachny plavaly v jezírku, bezzubá babička je krmila rohlíkem a sama přitom naprázdno mlela pantem. Dělili jsme se o jedinou cigaretu, já si dala první tři zdravé prásky, aby se kluk v břiše tolik nesvíjel a Petr dokouřil zbytek.
Zmrzlí jako drozdi jsme se k sobě tulili s rukama v kapsách na opěradle lavičky. Líbali jsme se s otevřenýma očima a od té doby vím, že třetí oko uprostřed čela otevírá láska jako trám.
„Víš, že voníš po jahodách?" podivil se.
„Teďka v zimě?"
Smáli jsme se tomu, když jsme potom rozsvícenou tramvají pluli soumrakem do Nuslí, kde bydlela jeho nesourodá rodina. Máma zrovna smažila bramboráky, pila grog a nechala nás na pokoji.
Bylo snadné milovat někoho, kdo mě chtěl stejně jako já jeho.
Já si totiž myslím, že v mládí se kluci od holek zas tolik neliší. Většinou jsou stejně citliví a vnímaví, stejně snadno zranitelní. To až čas, vojna a jiné trable, z nich nakonec vždycky nějak vymlátí duši.

Tři dny nato jsem ho šla vyprovodit k vlaku. Oba jsme brečeli, já o to víc, že jsem věděla, co se chystám udělat, sotva mi zmizí z dohledu. Půjdu rovnou za babičkou a nechám si poradit, jak se dítěte zbavit. Nechtěla jsem ho. Bylo by krásné, dělit se o ně s Petrem, ale i tak by to bylo těžké, protože jsme neměli kde bydlet a byli oba bez peněz.
Babička poradila.
Svařila litr vína se skořicí a hřebíčkem a pořádně tu krvavě rudou tekutinu osladila, abych ji do sebe byla schopná vpravit. Rozhicovala kuchyňská kamna a v prádelním hrnci přivedla k varu spoustu vody, kterou pak přelila do kýble, a poručila mi, ať se na něj se staženými kalhotami posadím.
„Von by mě zabil, babi," fňukala jsem do hrnku a polykala horké víno.
„Ale nezabil," mávla rukou nad mým strachem z táty.
„Skákej," přikázala mi, když jsem se podle jejího názoru dost napařila.
Schovala jsem rudý zadek do spoďárů a podle jejích instrukcí poctivě hopsala ze židle na podlahu a zpátky, až skleničky v kredenci zvonily.
„A teď zas sednout!" přelila do kýble vodu z kouřícího hrnce a kapky pelášily po rozpálené plotně.
„Vypij to," vrazila mi do ruky plný hrnek a já poctivě polykala, i když se mi zvedal žaludek.
Pot se ze mě lil a bylo mi do breku z toho, co vyvádím a že to stejně nepomáhá. Skákala jsem ze židle a na židli, těžce dopadala na paty, jen ať to bolí, není to správné a pánbůh mě za to potrestá, i když na něj nevěřím.
Babička mě zamračeně pozorovala ze štokrlete vedle kamen a pak najednou vstala a řekla, ať už se na to vykašlu. Ponořila cínovou naběračku do hrnce, usrkla a otřásla se. Pak přidala tři polévkové lžíce cukru, pořádně zamíchala, nahnula naběračku znovu ke rtům a spokojeně mlaskla.
„Co teď budu dělat?" rozhodila jsem ruce. „Táta mě vyhodí z domu."
„Budeš bydlet u mě."
„Tady?" rozhlédla jsem se kolem sebe. Starý byt bez koupelny, jeden pokoj a kuchyň jako nudle, záchod venku na chodbě dohromady s dalšími dvěma partajemi.
„Dyť se sem nevejdeme," zavrtěla jsem na jejím nápadem hlavou.
„Ale vejdeme, co bysme se nevešly," mávla rukou. „Když ses narodila, bydleli jsme tu čtyři.
„Ale táta ... ," chtěla jsem protestovat.
„Táta ať nám políbí prdel," prohlásila rázně, protože s mým fňukáním rychle ztrácela trpělivost. „Kdyby moc vyváděl, pošli ho za mnou, já to s ním vyřídím. Věčně tady nebudu, tak aspoň nepřídete vo byt."
Opilý mozek mi nedovolil domyslet důsledky jejího rozhodnutí, věděla jsem jenom, že mi otevřela dveře z černého zoufalství a hrnula jsem se jí za to obejmout.
„Neblázni," odstrkovala mě oběma rukama. „Bože, ty jsi jelito."
Společně jsme dorazily litrovku vína a poklidily spoušť v kuchyni.
„Babi, já tě mám tak ráda," dojímala jsem se, když jsem vytírala podlahu.
„No, tak se z toho hned zas nepotento," mírnila mě. „Žádnej med to nebude."
Nevěřila jsem. V duchu jsem si malovala, jak v karlínském azylu přežiju dva roky a až se Petr vrátí, dáme si společně život do pořádku. Nakonec jsem byla ráda, že jsem mimino, toho hajzlíka, jak mu babička začala říkala říkat, nedokázala z těla vytřepat. Nedal se a tím prokázal, že patří do rodiny.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
   Hodnocení  9.81